Vodíkový pohon patří mezi alternativní technologie v automobilové dopravě. Mohl by v budoucnu nahradit hlavní technologii 20. století – spalovací motor na benzínový či naftový pohon. Tradiční fosilní zdroje jsou nahrazovány alternativami ze dvou důvodů. Prvním je vyčerpatelnost fosilních zdrojů a druhým jsou emise.
Vodík je prakticky nevyčerpatelný zdroj zastoupený v mnoha podobách (nutnost výroby), navíc se dopravní prostředky s vodíkovým pohonem nepodílejí na zvyšování emisí skleníkových plynů (odchází jen vodní pára). Proto existuje řada projektů, které se snaží o to, aby se stal vodíkový pohon životaschopnou variantou tradičních paliv. Také Česká republika se podílí na výzkumu, který využívá dotace EU a Ministerstva dopravy ČR.
Vodíkový pohon bývá řazen k tzv. hybridním pohonům, u kterých jde o kombinaci několika zdrojů energie pro pohon vozidla. Elektromotor ve vodíkových dopravních prostředcích získává energii z palivových článků (reakce vodíku a kyslíku) a akumulátoru. V autobusech je navíc část energie ukládána do tzv. ultrakapacitorů, ze kterých se pokrývají proudové špičky (rozjezdy). Existují i spalovací motory na vodík.
Energetické úspory a alternativní zdroje energie
Je tedy pouze otázkou času, kdy bude potřeba začít reálně řešit nedostatek fosilních surovin pro fungování průmyslu a společnosti a hledat nové úspory a alternativní zdroje. V některých oblastech, jako například ve stavebnictví, máme vysoký potenciál technicky snadno dosažitelných úspor (nová výstavba v nízkoenergetickém standardu, energetické sanace budov). Ve výrobní sféře, kde je velký konkurenční tlak se nějaké úspory sice najdou, ale na rozdíl od stavebnictví se nebude jednat o standardizovaná a hromadně řešení, ale úsporná opatření se logicky budou odvíjet od individuality daného provozu. Největší výzva ale pravděpodobně čeká na dopravní sektor. Kolejovou dopravu je možné pohánět elektrickou energií z jádra či obnovitelných zdrojů, ale budoucnost silniční dopravy není tak jednoznačná.
V okamžiku dalšího růstu cen ropy se začnou ještě více prosazovat úsporné naftové a hybridní vozy, jejichž nasazení však pouze snižuje spotřebu ropy. Pravděpodobně se budou ještě více prosazovat vozidla na zkapalněný ropný plyn (LPG) a stlačený zemní plyn (CNG). Další možnou cestou jsou buď automobily poháněné spalovacími motory na vodík, nebo elektromobily. Auta poháněná elektromotorem získávají energii buď z akumulátorů, nebo z palivového článku – ten vyrábí elektrickou energii chemickou reakcí většinou vodíku a kyslíku. Současným limitem pro další rozvoj elektromobilů je právě skladování energie: akumulátory ani nádrže na vodík dosud nenabízejí za rozumnou cenu dostatečnou kapacitu pro delší dojezd. Akumulace elektrické energie je hlavní otázkou pro budoucnost dopravy, ale i pro budoucnost energetiky jako takové.
Auta na vodíkový pohon
Dopravní prostředky mohou vodík jako palivo využít buď v palivových článcích, nebo přímo ve spalovacím motoru. Palivové články nejsou pohonem v pravém slova smyslu. Palivový článek je měnič, v němž se uvolněná chemická energie mění v energii elektrickou. Získaná elektřina se používá k napájení elektromotoru. Vodík se rovněž může stát palivem ve spalovacím motoru, kde nahradí běžná paliva. Pro spalování vodíku musí být motor upraven
Vodíkový automobil využívá jako zdroje pohonu vodík. Vodíkový pohon byl zkonstruován roku 1807. Renezance výroby nastává až v poslední době. Experimentální vodíkové automobily se objevily v 90. letech 20. století. Poté se objevila i sériově vyráběná auta.
TriHyBus (původně H2bus; továrním označením Škoda 24FC) je český hybridní autobus na vodíkový pohon, elektrobus čerpající energii z palivových článků, který byl vyvíjen od roku 2006 Ústavem jaderného výzkumu v Řeži.[1]Prototyp byl dokončen v polovině roku 2009 a do provozu má být nasazen u firmy Nerabus (skupina Veolia Transport Česká republika) na lince městské hromadné dopravy v Neratovicích, případně na dalších linkách.